Josef Gross: Přežil jsem

Vzpomínky z let 1941 až 1970. Terezíín, Treblinka, sovětské zajetí.

Vzpomínky z let 1941 až 1970

JOSEF GROSS

vzpomínky z let 1941 až 1970
 
V roce 1941 v listopadu jsem se dobrovolně ohlásil v židovské obci, kde jsem nebyl vůbec zapsán, jako tak zvaný „neárijec“. Moje matka dostala výzvu do transportu a to mě přimělo k zapsání do židovské obce, abych mohl jít za matkou, jelikož v tu dobu jsem byl kluk a myslel jsem, že by to matka nevydržela. Žila ve společné domácnosti s mojí mladší sestrou, které v té době bylo osmnáct let a matce bylo padesát jedna let. Já byl stár dvacet tři roků. Dostal jsem se do transportu. Po různých nepříjemnostech jsem se ocitl v Terezíně, kde jsem vykonával různé práce. V tu dobu ještě žili v terezínském městě křesťané. Někteří dobře, někteří špatně. Hlídali nás ještě čeští četníci, ale byli pod velením Němců. Tak po několika dnech, kdy jsem viděl různá zvěrstva, hlad a smrt byly na denním pořádku, odhodlal jsem se. Můj přítel, s kterým jsme se spřátelili v Terezíně, řekl: „Budu tě krýt.“ Tak jednoho dne jsem se odhodlal. K večeru jsem vylezl sklepním okénkem a veřejně sedl na autobus do Bohušovic a odtud na vlak do Prahy. Při kontrole, kterou dělali Němci, jsem se různě schovával, ač jsem měl občanský průkaz, ve kterém nebylo natištěno velké J, což značilo Jůde. Dojel jsem šťastně domů. Matka i sestra měly velkou radost, ale ta netrvala dlouho. Chtěli jsme s matkou a sestrou ujet, neb jsem věděl, jak se jedná s lidmi, kteří mají v rodině uprchlíka a nechtěl jsem smrt své rodiny. Nevěděli jsme, kam se ukrýt a matka ani nechtěla. Stále říkala: „Vždyť jsme nikomu neublížili a jsme Češi.“ Byl jsem zoufalý a tak jsem šel na návštěvu o patro výš, k manželům Sidonovým. Ona byla křesťanka a on žid. Paní Sidonová stále říkala: „Jeďte zpět, nebo zastřelí maminku i sestru.“ A tak jsem jel. Řekl jsem si: Nemůžeš tak naprázdno přijet zpět.“ Šel jsem do takové hospody, která byla vyhražena Židům, byla v Rybí ulici. Koupil jsem tam od vrchního několik set cigaret po 10 Kčs, přišel jsem domů, matka zatím upekla dvě vánočky. Vše jsem zabalil a po velkém pláči jsem odjel zpět. Ale to již bylo horší. Byl zákaz vycházení od 7 večer. Městem procházeli Němci, tak jsem se schovával v průjezdu, až hlídka zašla a tak jsem se dostal až ke sklepnímu okénku ve Vrchlabských kasárnách. Vklouzl jsem do okénka na uhlí a balík byl příliš velký a neprošel. Můj přítel Herman čekal ve sklepě, přeřízl provaz a po kusech to nahrnul do sklepa. Takto jsem byl ještě jednou doma.
Až jednou. Hlásili, kdo chce na práci do dolů na Kladno. Přihlásili jsme se s Jirkou a dolovali jsme uhlí. Havíři k nám byli velmi slušní, a když viděli, že máme hlad, tak když jsme sfárali na své pracoviště, nechávali nám na pohyblivém žlabu nějaké jídlo. Až jednou pokušení vidět sestru a mámu. Havíři nám říkali: „Půjčíme vám kola.“ Totiž byli jsme ubytováni v nějaké restauraci v sále na slámě, odtamtud nás šel určitý počet se dvěma četníky, kteří nás hlídali. Ti nebyli dobří. Na šachtě nás předali těm slušným a ti za nás ručili až do deseti hodin večer. Vyfáralo se a předali nás těm hlídačům. Takže jsme museli být už ve 22 hodin na místě. Doma to bylo strašné. Pláč, lítost. Opozdili jsme se a přijeli jsem až ve 2:30 a to už bylo hlášeno na gestapu. Ráno jsme sfárali, když v 9 ráno přišel horník, byl smutný a hlásil naše jména, že máme vyfárat, že na nás čeká četník. Byl slušný, nic neviděl po cestě, kdy jsme zahazovali věci, které jsme měli po kapsách. Zavedl nás do nějaké vily, do které ho nevpustili. Jen nás přebrali, byli to SS. Tam nás začali šacovat, byli jsme tři: já, Herman a Presr, u Presra nalezli 20 haléřů, navlékli si boxery a začali. Bylo to krvavé, až jsme padli. Kopali do nás, pak nás zavřeli do snad přes půl metru a domáčkli nás dveřmi, jelikož jsme se tam nemohli vejít. Asi po hodině otevřeli a po jednom nás vedli do místnosti, kde hlasitě hrálo rádio a museli jsme se svléknout a ohnuli nás do kozelce, tam stála plechová konvice s vodou a v ní nějaká gumová rákoska a s tou nás bili, až kůže praskla a krev stříkala. To byla jejich největší radost. Tak se to opakovala až do 22 hodin, mohu to říct, jelikož tam visely hodiny. Ve 22 hodin nás naložili do osobního vozu. Všechny tři na zadní sedadlo, vepředu byl řidič SS a jeden s revolverem, který na nás stále mířil. Pak nás vezli do terezínských kasáren Sudetských a zavřeli nás. Ze zoufalství jsem si dodal odvahu a utekl do Prahy, kde znovu mě paní Sidonová přemlouvala, abych se vrátil, že zabijou všechny v rodině. Byl jsem již tak zdeptán a apatický, že mi na životě nezáleželo a vrátil jsem se. Po čtrnácti dnech nás devatenáct, kdo jsme tam byli zavření, nás svázali na rukou jedním provazem v pět hodin ráno a vedli nás na popravu oběšením. Poprava se konala ve Vrchlabských kasárnách. Byl jsem pátý v řadě, první dva oběsili. Ten mladý strašně prosil, že nic neudělal, jen napsal mámě k Vánocům. S druhým se provaz přetrhl a důstojník SS ho zastřelil. Vtom přijel český četník s vysokou hodností, který se dal k Němcům. Přinesl dektret: pro devět lidí amnestii na Hitlerovy narozeniny. Odpočítali nás a odvezli do pevnosti na třetí nádvoří, odtud trestným transportem do Polska, prý na dva měsíce na práci. Nevěřili jsme. Přijeli jsme do Varšavy, ubytovali nás v synagoze za ghettem. Měl jsem druhou sestru provdanou v Polsku v galicii Drohobitz a tak jsem přelezl zeď a došel jsem k jedné hokynářce. Upozorňuji, že jsem měl ve dvojitém pásku 1000 marek, které mi přivezl jeden slušný četník v Terezíně od matky. Té hokynářce jsem dal 500 marek a ona mě nechala přespat a dala mně ráno dokumenty i s mou fotografií. Nevím, kdo mě a kdy fotografoval. Poslal jsem sestře dopis a dostal jsem odpověď, abych se obrátil na její švagrovou, která žije v ghettu. Bylo to těžké, ale dostal jsem se tam, ale nezastihl jsem ji, neboť sestra varovala i ji a ona zase hledala mě. Takže jsme se vůbec nesešli. Pak druhý den ulici, ve které bydlela, vybrali do lágru Treblinka, do spalovacího lágru. Já jsem žil jak se dalo tři měsíce, ale pak jsem si řekl: mám žít zde? Pojedu do Prahy a budu nápomocen mámě a sestře. Koupil jsem si jízdenku, ale nevěděl jsem, že civilní občané mimo Němců nesmějí jezdit ve vlaku, jen na povolení, a tak mě zatkli a odvezli jako Poláka do tábora Treblinka. To byl ale pracovní lágr, byl oddělen dráty od židovského pracovního tábora a asi pět set metrů dále byl spalovací lágr, tak zvaný Frnichtung (Vernichtungs lager – vyhlazovací tábor) lágr. Pracovali jsme těžce, odváděli nás vždy tři sta až pět set lidí, samé vybrané silné, do Malkině (Malkina Gorna) na dráhu, kde jsme opravovali koleje, vykládali vagóny a.t.d. Pak jsme chodili do pískovny, nakládali jsme vagóny pískem, musel být jeden dopoledne a jeden odpoledne. Ve dvou lidech. Hlídali nás Ukrajinci, kteří se přidali k SS. Kdo padl, již neměl sílu, utloukli ho pažbami svých ručnic a nebo měli kyje, t.j. silný klacek. Vracelo se nás vždy polovic, ostatek byli mrtví. Ty jsme naložili na tak zvané furmanky. To Poláci přijeli, měli jednoho koně a vůz jen se dvěma postranními prkny. Ti odvezli mrtvé do lágru a asi 800 metrů od něho byl les, kde jsem nikdy nebyl jen tak zvané totkomando. Tam prý byl velký hromadný hrob, mrtví se tam dávali po vrstvách a polévali se vápnem. Provinilci v lágru se nejprve vysvlékli a dali mezi dva ploty z ostnatých drátů, kde nazí vyčkávali večera. To přišli Ukrajinci z různých prací. Vyzvedli je a šli k lesu, za nimi totkomando. Vždy večer jich bylo dvacet až padesát. Lidé nám však neubývali, neb když přicházely transporty Židů do spalovacího tábora, ještě než byla zřízena vlečka ke spalovacímu lágru, přivezli je před náš lágr a tam vybrali zdravé a silné. Tím doplnili stav. Bylo nás prý asi pět tisíc, nevím, nemohl jsem to spočítat, ani jsem nevěděl, který měsíc je, nebo jaký je den. Dostávali jsme jen polévku z brukve, takže nikdo dlouho nevydržel. Ty silné atletické postavy umíraly jako první. I té polévky bylo málo, aby udržely při síle většího jedlíka. Jednoho dne při apelu, kde se každý den hlásilo, kdo je řemeslník, automonter, jsem se přihlásil, neb jsem cítil, že už bych to nevydržel hlady. Náš velitel lágru Haupštunfyrer Van Oijen kázal, abych vystoupil z řady. (Theodor van Eupen) On totiž měl auto Škoda Monte Carlo a každý den jsme ho museli roztlačovat. Neuměl jsem v tu dobu ani slovo německy, proto mě dali tlumočníka a on mě dal rozkaz: Jak dlouho bude trvat oprava auta do úplného pořádku? Počítal jsem s útěkem, jelikož garáže byly za lágrem a bez ostnatých drátů. Řekl jsme, že do čtrnácti dnů a on dal příkaz tři dni ve dne v noci. Pomyslel jsem si: musím utéct hned první den. Totiž asi kilometr byl les a do lesa se nedovážili v tu stranu Němci, neb tam prý byli Banderovci. Tak jsem musel přistoupit na tři dny, ač nejsem vyučen mechanikem, dobře jsem už tehdy motorům rozuměl. Zavřeli mě do garáže a postavili jednoho Ukrajince před okno a jednoho před dveře, nemohl jsem nic dělat, na útěk nebylo pomyšlení a tak jsem se dal do práce. Doufal jsem, že večer bude lepší. Na závadu jsem přišel hned první den, ale nic jsem neřekl a dělal jsem, jako když s tím je moc práce. Celé tři dny jsem se pokoušel o nějaký úskok, ale oni byli hrubí a sprostí, ani na latrínu mě nepustili. Třetí den přišel Haupstunfyrer a ptal se: "Ales ist in Ordnunk?" Ale já se naučil jen: "Javol, Her Haupstunfyrer." On sedl do vozu, nastartoval, mašina chytla jako by cítila mé utrpení, že záleží jen na ní. Byl velmi spokojen a s úsměvem odjel. Mě udělalal šéfmechanikem. Druhý den, to se ještě v lágru nestalo, mi poslal celou bábovku a balíček tabáku. Po několika dnech obehnali celý lágr i s garážemi a komandatůrou protitankovými kozly a poseli slabými dráty, takže ten, kdo by chtěl přejít, by se zamotal do drátů a oni by ho zastřelili. Park se později rozrůstal o nákladní vozy i osobní a já jsem nestačil. Jak chodily transporty, také přišel jeden český. Rychle jsem se bral taky na lezení na sloupy. Jako elektrikář. Díval jsem se jestli neuvidím nějaké známé a byli. Jirka Herman a další. Křičel jsem na ně, aby se hlásili jako automontéři, ačkoli byli textiláci, ale v tom přicházel z komandatůry velitel. Odešel jsem a myslel: vše v pořádku. Ale oni to pozorovali z komandatůry a já zde byl jako Polák, křesťan. Ptali se jich, kdo jsem a oni řekli: Žid z Prahy. Byl jsem zavolán, vysvléknut, zbičován a dán za ostnatý drát mezi druhy, kteří večer jdou na odstřel. Do garáží bylo přijmuto dvacet dva osob, nějací pekaři, kováři a další řemesla. Ostatní ženy a děti byly poslány do spodního lágru na spálení. Odpoledne asi v pět hodin přišel Ukrajinec a mě jediného vyzvedl a zavedl na komandatůru, kde bejkovcem jsem dostal dvacet pět ran a omdlelého mě odnesli do židovského lágru. Ostatní odstřelili. Bylo to stašné, ale byli jsme tak otupělí, že jsme si přáli smrt. V tomto lágru bylo devět Němců a sto dvacet Ukrajinců. Já jen pamatuju jména Haupštunfýrer Van Oipen (Theodor van Eupen, velitel pracovního tábora 41-44) Umsturmfýrerové Hagen (Guthard Hagen, SS-Oberscharführer), Lindeke, Vaistar, Švarc (Franz Schwarz, velitel tábora), Štunpr (Stumpfe, "smějící se smrt"), dál se nepamatuju, avšak Ukrajinci byli horší než oni, ti zabíjeli na potkání, aby se zavděčili Němcům. Mezi Ukrajinci byl též jeden Polák Cíba.
Z lágru mě denně přiváděli do garáží, které jsme stavěli. Vedle stavěli pekaři pekárnu a jiné baráky. Moji hoši automontéři říkali: co budeme dělat, my tomu nerozumíme. Říkal jsem: nebojte se, já také ne. Čas plynul, tam jsme se najedli, protože jsme dostávali jídlo z ukrajinské kuchyně. Pak nám přibývaly vozy, které kde ukradli. A jelikož bylo málo pohonných hmot, nechali předělat jedno auto, Mercedes těžkotonážní, na dřevo, tak zvaný Inhert. Byla s tím špinavá práce a nikdo s tím nechtěl jezdit. Nákladová plocha byla zkrácena, mezi kabinu a valník byl vložen kotel a z druhé strany bedna na dříví. A tak rozhodl velitel: s tím bude jezdit Pepko. Tak mě nazývali. Mohl jsem jít do zadního baráku, kde jsem si mohl vybrat šaty, to jest těch, kteří byli spáleni v dolejším lágru. Vybral jsem si kožený oblek, pěkný, a holinky. Dali mě na rukáv zelený pásek a na něm bylo přišito z bílé látky W, to je Werkstadt. A tak jsem jezdil do Varšavy, Bialystoku, kam potřebovali. Ale ne sám. Vzadu dva plně ozbrojení Ukrajinci a v kabině dva SS. Ve městě šli po nákupech a mě hlídal jeden nebo oba Ukrajinci. Ve Varšavě si lid zvykli na vůz, který tam jednou týdně přijížděl a sem tak mě, když nikdo neviděl, něco dali. Jednoho dne jsem přivezl do lágru dopis. Upozorňuji, že jsem po příjezdu byl prohlížen, tak jsem takovéto maličkosti schovával do pérování za sedadlo. Dopis zněl na jméno myslím, že Vísman, ale nepamatuji již. Žena, která mě ho dala, byla žena velmi dobrého muže. měli ve Varšavě na náměstí obchod nábytkem a tak jsem nosil dopisy od něho do Varšavy a od ní do Treblinky. Byla tam vždy. Také v jednom baráku blízko garáží, kam přiváželi pozůstatky mrtvých, byli zajatci, kteří rozparovali boty a jiné oděvy, byli tam zamontované zlaté i papírové bankovky, brilianty a j. Ty byly sortýrovány a dávány písařům, také zajatcům a ti zapisovali, ač toho bylo veliké množství. I já jsem od písařů dostal, abych za to opatřil jídlo. Napsal jsem vždy takový lístek, v lágru schoval za sedadlo a ve Varšavě jsem Ukrajincům dělal pomyšlení, jelikož rádi pili vodku a neměli peníze. Dělal jsem vždy, že jsem je našel. Skoč si a přines buletku. Neboj se, Němci přijdou až pozdě k večeru. Když odešel, přinesli lidé, ovšem za peníze, které jsem měl, uzeniny, špek a.t. d. Ale kupoval jsem též za 1 zlatý dolar pistole, granáty a různé výbušniny. A tak jsem pomalu dával dohromady materiál ke vzbouření. Mezi dobou jsem viděl různá zvěrstva, která se děla v lágru. Když se někdo znelíbil, na místě ho buď ubili nebo zastřelili. Dvakrát se organizovala vzpoura a vždy to někdo vyzradil. Poprvé bylo zastřeleno dvě stě lidí, podruhé sto dvacet lidí. Bál jsem se to někomu říct, ale samotného mě to tížilo, proto jsem se svěřil.J. Hermanovi, v garáži zaměstnanému montérovi, který byl původně textilák. A tak jsme dělali různé plány, jak a kdy to udělat. V lágru zatím řádil skvrnitý týf. Nám se dost dlouho vyhýbal, byli jsme lépe živeni. Též jsme měli jako garáže dva šéfy. Byli to řidiči. Jeden rottenfurer druhý Unteršárfurer. Byli k nám velmi slušní, ale zabíjeli jako ti druzí. Sem tam i něco na zub nám přinesli. Až jednoho dne jsem dostal horečky přes 40 °. věděl jsem, co je, ale chodil jsem, až jsem padl. Odnesli mě na barák, kde leželi s týfem. V noci je vždy nějaké odvezli do lesa a zastřelili. mě vždycky vyvedli s nimi na sníh, museli jsme si sednout, pak mě vrátili a ostatní odvedli. Byl jsem též překvapen, že mě začali píchat injekce. Načerno je propašoval pro mě, protože mě litoval, můj šéf garáží SS. Asi za tři neděle přišel Untrstunfurer, t.j. zástupce velitele, prý byl v civilu listonoš. A hrozil mě revolverem, že jestli zítra nepůjdu do práce., zastřelí mě. Šel jsem, ale nemohl jsem se udržet na nohou. Přečkal jsem. Můj velitel mi sem tam přinesl dietní jídlo. Čekal jsem, až zesílím, šlo to dost rychle, neb před válkou jsem byl dobrým cvičencem Sokola, byl jsem vytrénovaný a tvrdý. To mi též pomohlo vydržet prožívané útrapy. Pojem o čase nemám, neb jsem nevěděl, co je za den neb měsíc, ale šlo to i tak, jen hrůzy, které člověk viděl a ač jsme byl mladý, šly mi na nervy. Seznámil jsem se s moc lidmi, například s Dr. Douše z Brna. Pak snědl pilulku, byl okamžitě mrtev. Jeho přítel i můj Beno Birstentrinder utekl z Matkině z práce. Takových bylo moc, ale vždy je postřelili nebo utýrali. Druker z Brna, tesilák, toho zastřelili když stál u mě. Střílel SS Švarc. Tak ze sportu. Vybrali si vždy jednou týdně dvacet mužů, postavili je do řady a dřevěnou palicí na dlouhé násadě, střídali se, kdo má větší ránu. Rozbíjeli hlavy a různé jiné sporty. My, kteří jsme pracovali v garáži, jsme nic o útěku nemluvili, ač se domýšleli, že na něčem pracuji, věřili mně. Bál jsem se říct něco, aby se zase něco nevyzradilo, pak by byl konec. Jen s Jirkou jsme osnovali. Měli jsme již sedm granátů a dvanáct pistolí. Já sám jsem směl, když jsem opravil auto, jej projíždět. Ovšem jen v lágru a přes slafhant jsem nesměl. To jest přes barevnou závoru, u které byl postaven domek pro vachu. Tam vždy byli dva Ukrajinci a kulomet. Zosnovali jsme si plán. Jelikož diesel Mercedes byl silný vůz, ve předu takové roury proti sněhu, počítali jsme, že vůz prorazí závoru. K lesu byl asi jeden kilometr. Za námi poběží naši pověřenci v lágru. Hodí na hlídací věže po granátu a prchnou do lesů. Byly to tak zvané Ciranovské lesy. Hluboké a moc partyzánů. Ale mezi tím přišlo překvapení. Jednoho dne k večeru jsme slyšeli výbuchy a viděli hořící spalovací lágr. Dobře to udělali. Když Ukrajinci byli pít v blízké vesničce Kosov. A Židé začali prchat blízko našeho lágru ozbrojeni až po zuby, nevím, proč neosvobodili i nás. Naši Ukrajinci i SS je začali stíhat až asi za hodinu, myslím, že se jich báli. Nechytli nikoho než nějaké ženy a děti zastřelili. Vypsali odměnu 10 000 zlotých tomu, kdo přivede nebo přiveze mrtvé uprchlíky. Propůjčili se k tomu někteří Poláci, když přišli zubožení pro kus jídla, zabili je, okradli je a ještě za ně dostali 10 000 zlotých. Od té doby jsme se začali bát Poláků. Když toto utichlo, asi za dva nebo tři měsíc plánovali jsme dál. Spodní lágr se likvidoval, planýroval, že nic nebylo k poznání, co tam kdysi bylo. Tak jsme se odhodlali, neb i z Cevic jsme slyšeli střílení partyzánů. V garáži jsme se všichni jednoho dne domluvili a kamarádi měli dát těm, které dobře znali, kdo byli ještě silní a nebáli se, granáty. My z garáží uděláme poplach, oni hodí na hlídkové věže granáty a budou prchat. Ráno nastoupili jsme do práce jako jiné dny . U ponku jsem měl skříň s nářadím a ráno vždy ke mně chodili, když přicházeli pro vozy. Na dva SS jeden, který mi zachránil život a vždy jsem jim musel vyčistit pistol, parabela. Když byla hlaveň vyčištěná, díval se Cauf  do okna a já zezadu kladivem mu rozbil hlavu. To samé pak i s druhým a zatáhli jsme je do montovací jámy. Tím nám přibyly i pistole a karabiny a granáty. Pak se již nedalo couvnout. Ozbrojili jsme se, jak jsme mohli, ostatní nalezli pod plachtu vozu, já sám do kabiny. Protúroval jsem motor a projížděl jsem lágrem, dostával jsem větší a větší rychlost, pak jsem namířil na závoru, která se rozletěla, ale přepočítal jsem se, roury pod chladičem nevydržely. Chladič se promáčkl na motor, motor přestal pracovat. Nezbývalo než rychle vyskákat a doběhnout do lesa. Křičel jsem na kamarády , ti vyskákali, mně ovšem nešly otevřít dveře, zkřížené. Rozbil jsem okno a běželi k lesu. Střílel po nás kulomet, v lágru již bouchaly granáty, byla velká panika. Nevím, kdo všechno z lágru utekl. My jsme doběhli jenom tři: Jirka Herman, Gutman odněkud z Polska a já. Těsně u lesa Jirka byl těžce raněn. Dotáhl jsem ho do lesa. Umíral. Dal mě foto, jestli se z toho dostanu, abych fotku odevzdal jeho snoubence v Praze, což jsem učinil. Gutmana již jsem neviděl, ztratil se mi, Já jsem šel mezi lesem a volnou planinou, neb jsem se bál vejít do lesa, kdyby mě chytli Banderovci, zabili by mě, neb nikomu nevěřili. Venku zase Němci. Šel jsem ve směru, kde jsem doufal, že přijdu na frontu. Po třech měsících takového putování (vždy k večeru jsem si vyhlédl domek a prosil o jídlos pistolí v ruce, neb jsem nevěřil.)Večer jsem v lese uviděl utíkat nějakého chlapíka. Rozběhl jsem se, křičel jsem na něj, ale on ještě přidal. Myslel jsem, že je to partyzán, doběhl jsem ho a on to byl patnáctiletý mladík. Když jsem mu vysvětlil, že utíkám z koncentráku a že chci přes front, řekl, že jde k babičce do Kamenice. Tam že se zatím mohu schovat. Nebál jsem se, neb jsem měl moderní pistoli a dva granáty. Došli jsme do vesnice, já čekal u dveří a hoch říkal babičce, že jsem Čech a ona stále nerozuměla, myslela, že nás je „třech“, tak se podobá polština. Ale dohodli jsme se, že budu ve stodole ve slámě. To již byla fronta blízko, byla slyšet, ba z kraje vesnice i vidět. Vesnice byla na kopci a takové tři kilometry byla fronta. Bylo vidět, když některý z německých vojáků utíká do kopce, to vždy ke mně přišel mladík a hlásil: Němec na obzoru. Byl jsem ve vesnici slavný, neb každý věděl, že tam jsem a přes mladíka mě volali. Šel jsem sám vesnicí, měl ruce v kapsách na připraveném revolveru, náves byla prázdná, jistě se dívali, jak to dopadne. Když jsem došel k udýchanému Němci, vžil jsem se do něho, jak jsem je nenáviděl, řekl jsem si: on také musel, není to SS. tak jsem jen řekl: Hende hoch! a vyndal pistol. Každý okamžitě složil zbraně a byl rád, že jsem ho pustil. Tak přešel týden i fronta se posunula. Sebral jsem ukořistěné zbraně, naložil na kolečko a za pomoci chlapce jsme je vezli dolů, že prý tam je prozatímní velitelství. Komisař. Chlapce dál nepustili a mě odvedl jeden voják jako zajatce před komisaře. ten měl asi deset lidí okolo sebe, civilisti – Poláci. Tak mě vyslýchali, hlavně komisař. Nakonec mě řekl – nemohu psát tak sprostě – proto vám řeknu jen smysl toho, co řekl. Že prý jsem nebyl v lágru, protože nemám číslo na ruce. Treblinka nečíslovala. Ale hodinky mi sebral a dal mezi zajatce Němce. Tak jsem si nepolepšil. Soustředili nás pět tisíc. Seřadili a dali na pochod do zázemí do lágru. Jíst jsme dostali, jen když si vzpomněli a to bylo tak za tři dny, jak pamatuju. V nějakém statku, jak je kolek pro prasata, uvařili fazole a dostal každý sběračku ve velikosti čtvrt litru a šlo se dál. Vím jenom, že z těch pěti tisíc lidí nás zbyla hrstka. Nevydrželi. My byli jako supi. Když někdo nemohl, byl odstřelen a my jsme mu vzali, co se dalo, obalili jsme si nohy, hlavu a.t.d. jelikož byla zima. Pak nás dovedli do nějakého lágru, byl to asi lágr po Němcích. Bylo to strašné, hlad, zima, pálili jsme palandy, abychom se zahřáli. na práci jsme chodili rádi, protože sem tam nám nějaký civil dal nebo hodil kousek jídla. Po městě chodili Němci důstojníci volně a měli vše, jídlo i oblečení, a my neměli nic. Pak jsme se dozvěděli, že Rusové potřebují jen inteligenci na vynálezy a vedení. nějaký velitel nad lágrem byl major. Stále jsem žádal o předvedení a vždy mě bylo řečeno: „Sýčás.“A tak jsem se dostal z bláta do louže. Jen s tou výjimkou, že nás již nestříleli. Dělal jsem všechna možná řemesla, i když je neuměl a vždy nás transportovali do jiných lágrů. Seznámil jsem se a skamarádil jsem se se zajatcem v československé uniformě. Byl to Bohumil Marek z Vimperka a s tím jsme se o vše dělili, co kdo měl. Až jsme se dostali společně do lágru ve Lvově. Ptal jsem se Mirka, proč je zavřený a on řekl, že sloužil v nějaké zahraniční armádě, pozemní letectvo, samí Slováci, on jediný Čech a nechtěli ho mezi sebou a tak ho poslali na prověrku a on nevěděl, proč tam je. Takových tam bylo moc, ovšem já nemohu potvrdit pravdivost jejich slov. Vždy při pochodu na práci jsme vyhlíželi českého důstojníka, že by nás vyslechl. Chtěli jsme do armády. Když už to trvalo rok a nikde nikdo, kuli jsme, jak prchnout. Snad se dostaneme někam, kde o nás budou stát. Byli jsme sice oblečení v různých hadrech, ale nebyli na tom o moc lépe sovětští vojáci, kteří nás hlídali. Vojáka se poznalo pouze podle papachy a ní červenou hvězdu se znakem. Jednoho dne přišel Marek s nápadem. Jak jsme dělali na dráze, že bychom si mohli opatřit kladívko a ty¨č železnou a kontrolovat u vagónů při kolech olejové nádrže a pak, při odjezdu vlaku nasednout a jet. Zjistili jsme si, kam vlaky jedou, směr a myšlenku jsme uskutečnili. Vyjeli jsme a zaběhli do budky, které bývaly u nákladních vlaků. Nejeli jsme přímo do ČSR, jezdili jsme různě jak jsme se domýšleli, kam vlak jede. Také jsme přijeli do Budapešti, kde vlak stál snad dva dny a my měli hlad. Vyhledali jsme vagón. Vlak byl označen červeným křížem, tak jsme si řekli: jistě vezou též něco na zub. To jsme již nejezdili v budce, ale pod vagóny. V noci jsme vylezli, ale dávali ovšem pozor, jelikož chodila ruská hlídka okolo vlaků. Vyhlédli jsme si vagón, ve kterém jsem se domnívali, že bude jídlo, čekali, až hlídka zajde, pomalu jsme odblokovali a odhákovali a začali šoupat dvéře, ale pískaly. Nahmatali jsme samé pytle s nějakým zrním, ale i to bylo dobré. Chytli jsme jeden pytel a utíkali. Strach má velkou sílu. V tom na nás vacha. křičela a začala střílet, podhazovali jsme pytle pod vagóny a schovali jsme se. Byla velká tma a brzy rámus utichl. Sebrali jsme pytel ještě za tmy nad ránem a šli jsme do města. takových lidí s břemeny šlo po ulicích víc, tak jsme se mezi nimi ztratili. Mysleli jsme, že to někde prodáme a koupíme si něco k jídlu. Po prohlídce pytle jsme zjistili, že je to hrách. Přišli jsme před jeden nějaký malý obchod, ještě zavřený, ale nápis se podobal slovenštině, jméno si nepamatuji. Zabouchali jsme na dveře a za nějakou chvíli přišel otevřít starší muž. Ptal se maďarsky, my jsme nerozuměli, tak jsem začal mou špatnou němčinou, že jsme Češi a chtěli bychom prodat hrách. Začal slovensky a zval nás dál, byli jsme rádi, že můžeme zmizet z ulice a vevnitř si sednout. Sotva jsme chodili. Viděl, že máme hlad, dal nám najíst. Bylo nám, jako bychom byli na nějaké recepci. Ptal se, co za ten hrách chceme, my neznali ceny, ale řekli jsme: jste jeden z nás, vy nás neošidíte. On řekl: buďte klidní. A dál nám 60 000 forintů. Já mu chtěl vrátit, neb jsem myslel, že to dělá jako vlastenec a chce nás podpořit, ale Bohouš do mě pod stolem kopal, tak jsem mlčel. Poděkovali jsme a odešli. Byli jsme již sebevědomí, měli jsme peníze, i řekli jsme si: oblečeme se, ať vypadáme a.t. d. Šli jsme okolo trhu. Říkám Bohoušovi: koupíme si jabka. Jelikož jsem řeč neovládal, ukázal jsem prodavačce na jablka jedním prstem, jako kilo a pak jsem vzal peníze, aby si vybrala, kolik stojí a ony stály 14 000 forintů. Byli jsme zaraženi a dívali jsme se, kolik stojí hrách a ten stál kilo 27 000 forintů. A my prodali celý pytel za 60 000! Tak nás náš vlastenec napálil. No, nedalo se nic dělat, museli jsme dál, přežili jsme i toto zklamání. Přišli jsme na nádraží. Vše bylo hrozně rozbité, celé město. A vyhlíželi jsme si, který vlak by se nám hodil. Byli jsme strašně zašmírovaný od oleje, jak jsme stále prohlíželi kovové nádržky. Po dvou dnech jsme zase vyjeli až jsme přijeli na Rumunské hranice. Syget se nazývala ta stanice. Ale měli jsme smůlu, chytli nás. Vyšetřovali nás. Ať jsme řekli cokoli, řekli, že jsme zběhové ze Sovětského svazu a že nás budou transportovat zpět. Zavřeli nás a naše velké štěstí – žádný transport do Sovětského svazu nejel. Na práci nás nepouštěli. Vždy z vězení vyšlo vše, co mělo nohy a ruce, jen my dva jsme zůstali. Ostříhali nás dohola, abychom byli k poznání od druhých. Po třech dnech přišlo nějak moc vagónů a potřebovali každou ruku a tak jsme vykládali vagóny. Okolo projížděly nákladní vlaky, které nestavěly a Rumuni, kteří nás hlídali, seděli na rampě, bavili se. Kuli jsme plány. Jak projížděl vlak, zakryl hlídačům rozhled a my skočili na vlak, který projížděl pomalu a domlouvali jsme se, co dál, když pojedeme do další stanice, bude již hlášen útěk a chytí nás. Proto, asi po patnácti minutách, jsme vyskočili. Trochu jsme byli odření, ale zdrávi. Šli jsme až jsme uviděli stařičkého dědu, který pásl kozy . Rukama jsme se domluvili, on nás vzal do polorozpadlé chýše, dal nám mléko a chléb, přespali jsem a šli dále. Bylo již po válce. Různým způsobem jsme se dostali přes slovenské hranice a vlakem až do Brna, již ve vagóně, neb jsme si řekli, že jsme doma, nemáme se čeho bát. Ale omyl. Ač jsme měli ruble, dali jsme je průvodčímu, ač nechtěl nechat nás ve vagóně. V brně přišla prohlídka dokladů. Řekli jsme důstojníkovi, aby si zavolal do Prahy, že mu vše potvrdí, ale on nás zatkl a po prohlídce osobní nás s jedním vojínem poslal do čekárny, kde čekalo moc lidí. Chodil okolo nás, byl slušný nováček, měl nás dopravit do Hustopeče, do sběrného tábora. Vlak měl jet buď ve dvě nebo ve tři hodiny, ale na Prahu jel ve 12.30. Nevěděli jsme, jak se ho v tu dobu zbavit, dávali jsme mu ruble, ale nechtěl. Pro zápalky jsme ho posílali. Byla trafika venku. Když viděl a uvěřil, že neutečeme, došel ven a jen tak tak zachytili jsme vlak, rychlík na Prahu. Nesměle jsme si sedli do otevřeného kupé. Seděli zde dva Slováci. Začali se s námi bavit, a my upřímně jsme pověděli, kdo jsme a jak těžko se dostáváme domů. Pověděli nám, že za dvě stanice bude procházet další prohlídka. Chtěli jsme vystoupit, ale uklidnili nás, že nám půjčí jejich kabáty, tak zvané kurtky. Zvolili jsme, neb jsme byli již vyčerpáni přemýšlením, oblékli jsme kabáty a čekali. Byly těžké, ale řekli jsme si: jsou vycpány, aby byly teplé. Nezajímalo nás to. Vedle v kupé jsme slyšeli nějaké ženy, které stále mluvily: to byl kolaborant, dobrý člověk. To byl repatriant, také dobrý člověk. Neznali jsme ta slova, jen jsme vyrozuměli. že to jsou nějaké nové skupiny, ale dobří lidé. A tak, když přišel průvodčí, vzal jsem ho stranou, vnutil jsem mu sto rublů a řekl: my jsme kolaboranti a jedeme z Ruska domů. Byl to starý dobrák i řekl: snad repatrianti. Pověděl jsem mu, jak jsme slyšeli od žen vedle v kupé, ale že nevíme, co to je. Pověděl nám, že až přijedeme na nádraží v Praze, že končí, že nás převede přes šatnu, jinak u východu je prohlídka dokumentů a jízdenek. Když nás upozornili naši spolucestující na stanici, myslím, že to byla taková hraniční čára, Bohouš si sedla opřel hlavu do rohu. Já si lehl na jeho klín na lavičce a dělali jsme, že spíme. Spolucestující seděli na druhé straně a kouřili. Když procházela kontrola, nic nechtěli, jen nakoukli a šli dál. Když jsme pokračovali v jízdě, odevzdali jsme jim kabáty a oni nám dali každému sto cigaret a jednu láhev vína, tu jsme později dali průvodčímu. Divili jsme se, proč nám ještě dávají, když nás vlastně chránili tím, že nám půjčili jejich civil, ale oni se smáli a řekli, že jsme jim vlastně propašovali cigarety a tabák, který je v těch kabátech zašit. Dali nám každému ještě tři koruny, abychom měli na tramvaj. Cesta již prošla dobře. V Ptaze nás průvodčí převedl, jak řekl, přes šatnu a byli jsme svobodni ve městě,po kterém jsme tak dlouho prahli. Bohouš řekl, že pojede do Michle, kde má provdanou sestru a ta mu pomůže do Vimperku. Zde má ženu a dvě děti. Já přijel na Pankrác, kde jsme bydlívali, dole v domě byl koloniál. Kamarád ze školy Matějíček, když mě viděl, přiběhl a zdravil: nazdar Pepíku, ty jsi se vrátil. Odpověděl jsem mu nevím již co, ale on se mi omlouval: myslel jsem, že jste pan Gross, jste mu tak podobný. Musel jsem mu vysvětlovat, že jsem to já, ale zmýlilo ho moje nářečí, neb jsem mluvil vše dohromady: polsky, rusky, česky. Nářečí jsou podobny a míchalo se mi vše. Vyšel jsem do druhého poschodí, kde býval náš byt, ale byla tam jiná vizitka. Byl jsem bezradný a nevěděl, co dál. Šel jsem o poschodí výš. Zde bydleli Sidonovi, Mádlovi, samí známí. Netroufal jsem si u Sidonů, tak jsem zazvonil u Mádlů, ti mě přivítali, ale měli jen pokoj a kuchyň, uložili mě v kuchyni. Vyprávěli mi, jak v roce 1942 sebrali mámu a sestru. Později jsem se dozvěděl, že je odvezli do Rémalu, přístav. Mámu zastřelili, sestra pracovala v přístavu až do roku 1945 a při hladovém pochodu spoluvězňů zmizela. Tam končila má stopa. Druhé dvě sestry Němci zabili v Polsku. Jednu v Kališi a druhou v Drohobitzi. Zůstal po jedné jen syn, který byl schován u nějakých lidí, jmenuje se Roman Frenkl. Jeho otec se vrátil s ruskou armádou jako kapitán. Je lékařem. Zůstal jsem sám a jistě jsem překážel v malém bytě. Od Mádlů jsem se dozvěděl, že paní Sidonová je vdova, že jí muže zabili též Němci a ona měla malého chlapce, tři roky starého, při tom byt o dvou pokojích a příjem žádný. Myslel jsem si: mám-li žít, musím se o někoho starat. Paní Sidonová mě navštěvovala u Mádlů a tak po jednom měsíci jsem se přestěhoval. Chlapce jsem si zamiloval, byl hodný a měl jsem syna. Oženil jsem se, narodily se mi ještě dvě dcery. Snažil jsem se, aby nebylo rozdílu mezi dětmi a doufám, že se mi podařilo vše. Ale jako každý otec, chtěl jsem, aby děti se měly lépe než já a tak jsem zařídil obchod textilem restitucí. Po rodičích jsem dostal živnostenský list. Obchod jsem měl jen přes rok. V tu dobu jsem vedl pozůstalost po rodičích a platil jsem dědické poplatky. Vydělával jsem jen na daně, pak jsem byl několikráte zajištěn neoprávněně, vždy pak propuštěn, ale nezbylo mi nic, než že jsem musel do zaměstnání, ale bývalý vykořisťovatel? Co dělat. Zaměstnání jsem dostal jako manipulátor dřevěného uhlí, pálilo se na Moravě v lesích, pak převedli oddělení uhlí do družstva Druchema a tu objevili, že rozumím též motorům, i stal jsem se vedoucím dopravy, ale jak to bývá, po letech přišla nová kádrová a bývalý živnostník musel pryč. Tak jsem taxíkařil, tam se nekádrovalo. A po osmi letech jsem sám přešel, dělám dělníka u benzínové pumpy. Teď jsem již stár padesát dva roků, sami posoudíte, co z mého života jsem užil a co mě ještě čeká. Důchod bude velmi nízký.
Žádné komentáře